Autentický pohled na první pracovní zkušenost nové zdravotní sestřičky domácího hospice.

Bylo pondělí, a navíc první den, kdy jsem nastoupila do nového zaměstnání do Domácího hospice sv. Víta Český Krumlov. Ráno bylo plné administrativních úkonů, které jsou při nástupu nového zaměstnance nutné. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, do čeho jdu. V průběhu dne jsem se dozvěděla, že nás odpoledne čeká příjem nové klientky, a tak budu mít možnost vše vidět a zažít úplně od začátku. Jako každý „první“ den i ten můj byl nabitý spoustou nových informací, které budu potřebovat znát a vědět pro výkon nového povolání. Byla jsem seznámena s informacemi o paní. Na příjem klientky pojedeme ve čtyřech. Sociální pracovnice, má vrchní sestra, paní doktorka a já.

Přijeli jsme na místo pobytu a mezi vraty nás uvítal milý usměvavý pán, který nám sdělil, že jeho paní není úplně tak seznámena s konečnou diagnózou, a že stále doufá, že má ještě malou naději na život.  Po vstupu do maličké, útulné chatičky, kterou si dle slov pana Miroslava postupně přestavovali ze zahradního domku až do stavu, aby se tam dalo bydlet celoročně, vidíme paní Marcelu ležet na malé, obývákové pohovce zády ke dveřím, protože je světloplachá. Přivítaly jsme, představily a usedly okolo ní, kde se dalo, protože prostoru bylo pro šest osob opravdu málo. Pan Miroslav ochotně vařil kafíčko a já tiše sledovala, jak se začal vést rozhovor potřebný k příjmu klientky do hospicové péče. Vlastně celé mi to přišlo spíše jako přátelská návštěva, spojená s trochou měření fyziologických funkcí, vyšetřením lékařky a nezbytnou administrativou. Mimo informací, které jsou nutné pro příjem, jsme se dozvěděly, že paní Marcela mnoho let působila jako učitelka ve zdejší základní škole. Dokonce i naší sociální pracovnici před lety učila v deváté třídě. Kromě toho bude mít zanedlouho paní učitelka kulaté životní jubileum, a to ve stejný den, jako vrchní sestra a dokonce i můj partner. Odjížděla jsem s moc zvláštními pocity, kolik toho všeho nás dohromady spojuje a musím uznat, že skutečnost, že máme stejné křestní jméno, to vše ještě umocnila.

Paní učitelka byla velice vstřícná, milá a sečtělá starší dáma, možná také proto jsem tam na každou kontrolu zdravotního stavu jezdila moc ráda. Kromě řešení jejího zdravotního stavu jsme měly vždy co povídat a často jsme se smály. Milovala svou chatičku se zahrádkou. Denně byla v telekontaktu s dcerou Štěpánkou, která žije s manželem a dvěma maličkými dcerkami v Austrálii. Nazývala ji krásně „Klokanka“. S panem Miroslavem měli krásný vztah, i po tolika letech společného žití se často drželi za ruku, pohladili se, nebo si v mé přítomnosti dali pusu. Tak strašně rychle a snadno se mi vryli do srdíčka, že to snad ani není možné.

Bohužel nemoc nebyla milosrdná ani k tak báječné ženě, jako byla Marcelka. Velice rychle se začal její zdravotní stav zhoršovat a já ji navštěvovala čím dál častěji v dobách, kdy jí nebylo vůbec do úsměvu, ba naopak. Kromě řešení zhoršení stavu jejích očí, se přidaly i velké bolesti zad, teploty, nechutenství a nakonec i zvracení a průjem. Během pár dní se Marcelka už sama nebyla schopna ani posadit. Apelovala jsem na to, ať uvažují o polohovacím lůžku, které usnadní jak péči panu Miroslavovi, tak i komfort jeho ženě. Nechali si den na rozmyšlenou. Následující den jsem se při telefonickém hovoru ptala na to, jak se rozhodli. S velkou radostí jsem přijala jejich rozhodnutí, že s poskytnutím polohovací postele souhlasí. Nadšená, jsem začala spolu s kolegyněmi plánovat, kdy a jak se postel přivezeme a smontujeme. To nebyl úplně jednoduchý úkol, protože v tak maličkém prostoru, kde naše Marcelka přebývala, bylo nutné nejdříve odstěhovat pár kusů nábytku a hlavně rozmontovat a odnést její oblíbený gaučík.

Pan Miroslav si zajistil pomoc se stěhováním a  demontáží. Přijel syn a s rodinou. Vše jsme naplánovali na blížící se pátek a akci nazvali „Kulový blesk“. Všem nám bylo jasné, že Marcelka nevydrží dlouho sedět, a že budeme muset všichni přidat pomocnou ruku, aby vše bylo co nejdříve hotové. Marcelka se na postel moc těšila! Instrukce na pátek byly jasné. Před polednem vše vypukne. Já a mé dvě kolegyně jsme usedly do služebního vozu a v druhém vezl náš technik demontovanou polohovací postel s matrací a hrazdou. Krom toho jsme vezli dávkovač na léky na tlumení bolestí, zvracení a neklidu.

Akce „Kulový blesk“ začala. Po našem příjezdu už byl prostor okolo klientky vystěhovaný a připravený na montáž nového lůžka. V tak malém prostoru, kde jsme se měli problém vměstnat v šesti osobách, nás najednou bylo deset. Každý měl svou funkci a všichni jsme se ze všech sil snažili ji plnit co nejlépe a nejrychleji. Během několika minut postel byla pohromadě s povlečenou matrací a my popřemýšleli jak paní pokud možno bezbolestně a urychleně přesunout do lůžka, což nebyl vůbec jednoduchý úkon. V průběhu akce několikrát Marcelka zopakovala „Adélko, foť  to“ nebo „ať mi nepoškrabete podlahu“! Protože paní učitelka i v této chvíli měla vše pod kontrolou. Ostatně jako vždycky J.  Dokonce dopoledne pod svým odborným dohledem na dálku (z gauče), dokázala svého muže organizovaně vést, aby pro nás ke kávě upekl svůj první domácí štrůdl v životě. A že ten byl „MŇAM“!!!  Než jsme se nadáli, syn Tomáš držel maminku v náručí jako princeznu a položil ji do lůžka. Na nás, zdravotních sestřičkách bylo ještě napíchnout podkožní kanylu a nastavit dávkování předepsaných léků. Bylo vidět, že toho má paní dost. Byla unavená, vyčerpaná, měla velké bolesti a nebylo jí vůbec dobře. Bylo třeba ještě pár věcí dodělat, ale toho se ochotně ujala snacha a my odjížděli s pocitem perfektně odvedené práce. Po dobu naší nepřítomnosti se snažily snacha a vnučka  Marcelce maximálně zpříjemnit už tak hektické odpoledne. Umyly a vyfoukaly jí vlasy, ostříhaly nehty… prostě ... jak by řekla paní úča… „paráda“!

S odstupem několika málo hodin ve mně hlodala myšlenka, jak se asi naše klientka má v nové posteli? Zvedla jsem telefon a vytočila číslo pana Miroslava. Na můj dotaz odpověděl, že asi dobře, ale že stále zvrací. Dále na otázku, zda má paní bolesti už ani neodpověděl. Zdálky jsem jen slyšela, jak na Marcelku mluví, ale nedostávalo se mu odpovědi… slyším jen „ona nedýchá“ …„ona nedýchá“ a pláč. Okamžitě sedám do služebního vozu a po cestě vyzvedávám mou kolegyňku a spěcháme na onu chatičku, kde paní učitelka se svým manželem žila. V průběhu cesty informujeme i naší sociální pracovnici, která také automaticky vyjíždí. Vcházíme do domku a slyšíme usedavý pláč jejího manžela. Paní leží v lůžku a nejeví známek života. Po chvilce se dostavil i syn se svou ženou, která nám pomáhala zemřelou omýt a obléknout. Bylo mi moc těžko. Těžko jsem se bránila slzám a hrdlo jsem měla sevřené. Ale snažila jsem se působit profesionálně a plnila všechny pracovní úkony. Po zajištění všech administrativních i ostatních kroků jsme odjížděly od truchlící rodiny. Musím dodat, že pro mě s nezapomenutelným pocitem a vzpomínkami. Paní Marcelu jsme měli v péči pouze devatenáct dní. Devatenáct dní, které jsou pro mě začátkem mé nové pracovní profese… Devatenáct dní, které pro mě náhle končí s touto úžasnou ženou. Nikdy na ni nezapomenu.